Slyším nahrávku Jeffryho Allena, který nás vede k synchronizaci s tělem, k hlubšímu napojení na svůj vlastní rytmus. Se svou 25letou jógovou praxí a mnohaletou somatickou praxí jsem překvapená, jak se začínám dotýkat hlubší vrstvy naslouchání svému tělu. K mému velkému překvapení vnímám jakousi nerovnováhu, nechuť se na své tělo napojit, rezistenci, tlak… Bytostně cítím hluboký program, přepis duše: „Musíš... nějak být, nějak fungovat, prostě musíš...“
Zaposlouchám se hlouběji do svého rytmu a ještě více se poddám příjemnému hlasu Jeffryho, jehož laskavost a lehkost mi v tom pomáhá. Dech. Už tolikrát jsem se propojovala se svým dechem, ale dnes nějak úplně jinak pouštím tlačítko kontroly a nechávám se vést… Dovoluji si to. Je to nové a nejisté, ale krůček po krůčku mi v tom začíná být příjemně.
Ladím se na rytmus svého vnitřního plynutí a zažívám velmi příjemný pocit. Je to, jako když jste ponořeni do příjemně teplého proudu termálního pramene. Je v tom laskavost a výživa. Blaženost. Jako bych se zevnitř uslyšela vzdychnout: „No konečně.“
Společnost nám předurčuje "formu", jak máme být vytvarovaní.
Obzvlášť v naší česko-slovenské nátuře je to dost silně zakořeněno. Nejprve dominance rodičů a rodu, kteří určují, jak máme jako děti fungovat, jak máme být poslušní, co máme a co nemáme. Když to splníme, budeme odměněni láskou nebo něčím jiným. Když to nesplníme, budeme odmítnutí, špatní a v horším případě potrestaní.
Ve stejném tónu tento příběh pokračuje institucemi škol a systému. Pro všechny je nejzákladnější potřebou spojenou s přežitím pocit sounáležitosti. Někde patřit. Do své tlupy. Není se proto čemu divit, že jsou tyto předurčené koleje „MUSÍM nějak být“ obzvlášť hluboko zakořeněné.
Dovolit si s nimi kousek po kousku propojovat, vidět je a třeba je i propouštět, je vcelku záhul, ale stojí to OPRAVDU ZA TO! Za ten pocit: „Ano, i toto jsem já.“ Je to ANO životu. ANO!
Comments